Léčba 9. září: Matky, které nalezly pochopení a přátelství

Phyllis Rodriguez: Dnes jsme tady kvůli tomu, že máme to, co většina lidí považuje za neobvyklé přátelství. A ono je. A přitom nám to dnes připadá normální.

O tom, že můj syn byl ve Světovém obchodním centru, jsem se dozvěděla ráno 11. září 2001. To, že tam zahynul, jsme se dozvěděli až po 36 hodinách. V té době jsme věděli, že je to politické. Měli jsme obavy z toho, co naše země udělá ve jménu našeho syna -- můj manžel Orlando, já a naše rodina. A když jsem to viděla -- a přesto, navzdory šoku, tomu strašnému šoku a doslova hrůzostrašné explozi v našich životech, jsme nehledali pomstu. A o pár týdnů později, když byl Zacarias Moussaoui obviněn ze šesti činů spiknutí a terorismu a vláda Spojených států pro něj žádala trest smrti, pokud bude odsouzen, můj manžel a já jsme vystoupili veřejně proti tomu. Díky tomu a díky sdružením pro lidská práva jsme se setkali s několika dalšími rodinami obětí.

Když jsem viděla Aichu v médiích, poté, co byl její syn obviněn, pomyslela jsem si: "Taková statečná žena. Někdy, až budu silnější, bych se s ní chtěla potkat." Byla jsem stále v hlubokém zármutku; věděla jsem, že stále nemám tu sílu. Věděla jsem, že ji jednoho dne najdu nebo že ona najde mě. Protože když lidé slyšeli, že se můj syn stal obětí, všichni mi dávali své sympatie. Ale když se lidé dozvěděli, z čeho byl její syn obviněn, té sympatie se jí nedostalo. Ale její utrpení je stejné jako mé.

Takže jsme se setkali v listopadu 2002. A Aicha vám teď poví, jak k tomu došlo.

(Překladatelka) Aicha el-Wafi: Dobré odpoledne, dámy a pánové. Jsem matka Zacariase Moussauiho. Požádala jsem Organizaci pro lidská práva, aby mě zkontaktovali s rodiči obětí. Tak mě představili pěti rodinám A viděla jsem Phyllis a pozorovala jsem ji. Byla jediná matka ve skupině. Ostatní byli bratři, sestry. A v jejích očích jsem viděla, že je to matka, stejně jako já. Já jsem jako matka velmi trpěla. Musela jsem se vdát, když mi bylo 14. V 15 letech jsem potratila první dítě a v 16 jsem přišla i o druhé. Takže celá ta věc se Zacariasem je už na mě opravdu moc. A stále trpím, protože můj syn je jako by byl pohřben zaživa. Vím, že opravdu oplakala svého syna. Ale ví, na čem je. Já nevím, kde je můj syn. Nevím, jestli je naživu. Nevím, jestli ho mučí. Nevím, co se s ním stalo.

Proto jsem se rozhodla vyprávět svůj příběh, aby mé utrpení bylo v něčem pozitivní pro jiné ženy. Pro všechny ženy, všechny matky, které porodí, můžete vracet, můžete měnit. Je to na nás ženách, protože my jsme ženy, protože milujeme své děti. Musíme být v kontaktu a udělat něco společně. Není to proti ženám, je to pro nás, pro nás ženy, pro naše děti. Mluvím proti násilí, proti terorismu. Chodím do škol, mluvím s mladými muslimskými dívkami, aby nesouhlasili s manželstvím proti své vůli, když jsou mladé. Pokud dokážu zachránit alespoň jednu mladou dívku a zabránit, aby se musela vdát a aby trpěla tolik co já, bude to něco dobrého. Proto tady dnes před vámi stojím.

Chtěla bych říct, že jsem se toho od Aichy hodně naučila už od dne, kdy jsme měli první setkání s dalšími členy rodin -- což bylo velmi soukromé setkání s ochrankou, protože to bylo v listopadu 2002, a, upřímně, trochu jsme se báli přílišného patriotismu, který byl v té době v zemi -- my, rodinní příslušníci. Ale všichni jsme byli nervózní. "Proč se s námi chce setkat?" A pak byla nervózní. "Proč jsme se s ní chtěli setkat?" Co chceme jeden od druhého? Předtím, než jsme se znali jménem, objímali jsme se a brečeli. Potom jsme si sedli do kruhu, kdy nás drželi a pomáhali lidé se zkušenostmi s takovými setkáními. A Aicha začala, řekla: "Nevím, zda je můj syn vinný nebo nevinný, ale chci vám říct, jak je mi líto, co se stalo vašim rodinám. Vím, co to znamená trpět, a myslím si, že pokud dojde ke zločinu, pak by měl být člověk spravedlivě souzen a potrestán." Ale tímto si nás získala. A řekla bych, že to prolomilo ledy. A pak jsme všichni vyprávěli svůj příběh a všichni jsme se lidsky spojili. Na konci odpoledne -- bylo to asi tři hodiny po obědě -- jsme se cítili, jako bychom se znali odjakživa.

Co jsem se od ní naučila je, že je to žena, která nejenom dokázala být tak šlechetná za daných okolností a jaké to tehdy bylo a co se dělo s jejím synem, ale i život, jaký měla. Nikdy jsem nepotkala někoho s tak těžkým osudem, z natolik odlišné kultury a prostředí, než je mé vlastní. A cítím, že máme zvláštní vazbu, kterou si velmi cením. A myslím, že je to všechno o tom, že se bojíme jiných, ale pak uděláte ten krok a uvědomíte si "Hej, to nebylo tak těžké. Koho dalšího můžu potkat, koho neznám nebo kdo se ode mě tolik liší?"

Takže, Aicho, máš nějaká slova na závěr? Protože už nám vypršel čas.

(Smích)

(Překladatelka) Chtěla jsem říct, že se musíme pokusit poznat ostatní lidi. Musíte být štědří, vaše srdce musí být štědrá, vaše mysl musí být štědrá. Musíte být tolerantní. Musíte bojovat proti násilí. A doufám, že jednoho dne budeme žít všichni společně v míru a vzájemném respektu. Tohle jsem chtěla říct.

(Potlesk)