Return to the talk Return to talk

Transcript

Select language

Translated by Vladimír Harašta
Reviewed by Marta Gysel

0:15 Stojím na tom pobřeží už popáté, na kubánském pobřeží, a dívám se na vzdálený obzor a věřím, znovu věřím, že to udělám a překonám tu nedozírnou, nebezpečnou oceánskou pustinu. Zkoušela jsem to čtyřikrát, nejen já, od roku 1950 to zkoušeli nejlepší světoví plavci a stále ještě nebyla překonaná.

0:48 Tým je na naše čtyři pokusy pyšný. Expedici tvoří nějakých 30 lidí. Bonnie je má nejlepší přítelkyně a hlavní manažerka, která vždycky nějak vzývá pevnou vůli, onu poslední špetku vůle ve mně, když už si po mnoha a mnoha hodinách a dnech tam venku myslím, že mě opustila. Mám nejlepší znalce žraloků na světě -- obrovských predátorů pode mnou. V těchto vodách žije čtyřhranka, má nejsmrtelnější jed ze všech živočichů v oceánech, při předchozím pokusu jsem na něj málem zemřela. Podmínky samy o sobě, kromě vzdálenosti samotné, přes 160 kilometrů vzdušnou čarou přes otevřené moře -- mořské proudy a točící se víry a samotný Golfský proud, nejnepředvídatelnější ze všech mořských proudů na Zemi.

1:44 A mimochodem, baví mě, jak se mě novináři a lidé před těmi pokusy často ptají: „Poplavete bez doprovodu lodí anebo lidí či čehokoliv?“ Přemýšlím, jak si to vlastně představují? Že se snad orientuji podle hvězd a v zubech držím lovecký nůž a že lovím ryby, zaživa je stahuji a jím a že snad za sebou táhnu odsolovací jednotku, abych měla čerstvou vodu. (Smích)

2:21 Ano, já mám tým. (Smích) A ten tým je zkušený a odvážný, přetéká inovacemi a vědeckými objevy, jak to tak bývá u každé velké expedice na planetě.

2:38 Ocitli jsme se na cestě. A rozpoutala se diskuze, jestli už od dob starých Řeků nestojí právě cesta za tím vším. Není snad cesta smyslem života, a ne cíl? Byli jsme tedy na cestě a byla opravdu vzrušující. Nedospěli jsme zatím ke druhému břehu, ale stále v nás byl pocit hrdosti a odhodlání, neochvějného odhodlání. Když mi bylo šedesát, žila jsem stále tím snem, jako když jsem to zkoušela ve dvaceti, snila jsem o tom a představovala si to. Nejproslulejší vodní masy na Zemi, malovala jsem si to, vody mezi Kubou a Floridou. Bylo to hluboko ve mně. Hluboko v mé duši. A když mi bylo šedesát, nešlo mi tak úplně o sportovní výsledek, nebylo v tom jen mé ego, že „já chci být ta první“. To tam bylo vždy a nepopírám to. Ale bylo to hlubší. Bylo to o tom, kolik zbývá člověku života. Postavme se tomu čelem, všichni jedeme jednosměrnou ulicí, no ne? Tak co uděláme? Co uděláme, abychom se na cestě vpřed mohli bez výčitek ohlédnout zpátky? A celý předcházející rok jsem si při tréninku musela předříkávat onen citát Teddyho Roosevelta a nechat ho probíhat hlavou: „Můžeš pokračovat, můžeš pokračovat a nečinně sedět ve svém pohodlném křesle a můžeš být tím rýpalem, který sleduje, jak ti stateční jdou do ringu nasazovat svou kůži, jak krvácejí, ušpiní se a prohrávají, znovu a znovu a zase, ale nelekají se a nejsou vystrašení a odvážně jdou životem.“

4:21 Samozřejmě, že jsem to chtěla přeplavat. To je ten cíl a měla bych jen tak povrchně říci, že letos byl cíl ještě sladší než samotná cesta. (Smích) (Potlesk) Ale cestu samotnou stálo za to podstoupit. V té době až do začátku léta všichni -- vědci, sportovní odborníci, vytrvalostní odborníci, neurologové, můj vlastní tým, Bonnie -- všichni říkali, že je to nemožné. Zkrátka to nepůjde a Bonnie mi říkala: „Ale jestli tu cestu chceš podstoupit, budu tě na ní provázet až do jejího konce, budu tam.“

5:06 A teď tam jsme. A když už jsme připraveni vyrazit, nastane před prvním záběrem taková fantaskní chvíle, kdy stojíme na skále v přístavu Marina Hemingway, nad námi vlaje kubánská vlajka, celý můj tým je na lodích, mávají rukama: „Jsme tady, jsme tu pro tebe,“ Bonnie a já se na sebe díváme a říkáme si, pro letošek mantra zní -- používala jsem ji při tréninku -- najdi si cestu. Máš sen a před sebou překážky, jako my všichni. Každý z nás v životě zažil nějaký zármutek, nějaký životní zvrat, a když věříte a máte jistotu v tom, že znovu povstanete, když vás to srazí na kolena a když věříte ve vytrvalost, skvělou lidskou vlastnost, svou cestu najdete, a Bonnie mě popadla za ramena a řekla: „Pojďme najít cestu na Floridu.“

6:12 Vyrazili jsme a následujících 53 hodin to byla intenzívní, nezapomenutelná životní zkušenost. Euforie dosahovala vrcholu, úcta, nejsem věřící, ale řeknu vám, že když jste v azurově modrém Golfském proudu a dýcháte, celé nekonečné míle hledíte dolů a cítíte majestát modré planety, na které žijeme, vzbuzuje to úctu. Mám seznam asi 85 písní, obzvlášť uprostřed noci, a tu noc, protože nezapínáme světla -- světla lákají medúzy, lákají žraloky, světla přitahují rybky, které jsou návnadou pro žraloky, a tak jsme pluli nocí černou jako uhel. Takovou černotu jste ještě nikdy neviděli. Nedohlédnete si na špičku ruky a ti, co jsou na lodi, Bonnie a můj tým na lodi, slyší jenom plácání paží a tak vědí, kde jsem, protože vůbec nic nevidí. A já si tam plavu na pokraji blouznění a přehrávám si svůj seznámek. (Smích) Na hlavě mám těsnou kapuci, takže nic neslyším. Mám brýle a hlavou otáčím 50krát za minutu a zpívám si ♪ Představ si, že není nebe ♪ ♪ du du du du du ♪ ♪ Když to zkusíš, je to snadné ♪ ♪ du du du du du ♪ Jsem schopná si tu píseň zpívat tisíckrát po sobě. (Smích) Na to musí mít člověk nadání. (Smích) (Potlesk) A pokaždé, když dozpívám ♪ Můžeš říct, že jsem snílek, ale nejsem jediný ♪ Dvě stě dvacet dva. ♪ Představ si, že není nebe ♪ A na konci tisícího „Imagine“ od Johna Lennona mám uplaváno 9 hodin a 45 minut, přesně.

8:15 A pak přijdou krize. Samozřejmě, že přijdou. Začínáte zvracet, mořskou vodu, necítíte se dobře, máte nasazenou masku jako poslední ochranu proti medúzám. Obtížně se v ní plave. Odírá vám to tvář kolem pusy, ale chapadla se na vás nedostanou. Začínáte být podchlazení. Voda má 29 stupňů, a přesto ztrácíte na váze a spalujete kalorie, a jak připlouváte k boku lodi, nesmíte se jí dotknout, nesmíte vylézt z vody, Bonnie a její tým mi podává výživu a ptá se, jak se mi daří, jestli jsem v pořádku, já tu vidím Tádž Mahal. Zažívám úplně zvláštní stavy a přemítám, páni, nikdy jsem si nemyslela, že tady venku narazím na Tádž Mahal. To je skvostné. Přemýšlím, jak dlouho jim trvalo, než to postavili. To je prostě -- tak, uf, vúúú. (Smích) Máme takové základní pravidlo, že se nikdy neptám, jak je to ještě daleko, protože nevíme, jak je to daleko. Na co se mám připravit mezi tímhle a tamtím bodem? Jak se změní počasí a proudy a, chraň Bůh, jestli mě něco žahne, když už jsem si myslela, že se mi to v tomhle brnění nemůže stát a Bonnie se třetího dne ráno rozhodla, že jsem si vytrpěla svoje a že melu z posledního a tak řekla: „Pojď sem“ a já jsem připlavala blíž k lodi, „Podívej, podívej támhle“ a já jsem uviděla světlo, protože ve dne se plave snáz a já jsem myslela, že přichází den a že vidím pruh bílého světla na obzoru a tak jsem řekla: „Brzy bude ráno.“ Odpověděla: „Ne, to jsou světla na Key West.“ Zbývalo ještě 15 hodin, což by pro většinu plavců byla dlouhá doba. (Smích) (Potlesk) Ani nevíte, kolik 15hodinových tréninků jsem absolvovala.

10:25 Takže jdeme na to a já jsem nějak bez rozmyslu přestala počítat tempa a přestala zpívat a citovat Stephena Hawkinga a přemýšlet o velikosti vesmíru, prostě jsem začala přemýšlet o tom snu a proč to dělám a jak. Jak jsem řekla, když mi bylo 60, neuvažovala jsem tak vyhraněně o tom, jestli to dokážu. To jsou ty každodenní machinace. To je ta kázeň a příprava a je v tom i určitá hrdost. Ale rozhodla jsem se přemýšlet za pohybu a jak se říkává, dotýkat se hvězd, v mém případě dotýkat se obzorů. Když se obzorů jen dotýkáte, jak jsem si ověřila, možná že se k nim nedostanete, ale obrovsky si tím posílíte charakter a ducha. A jaké ohromné základy si při tom vybudujete.

11:28 Pobřeží už se blíží a rmoutí mě to jen málo. Impozantní cesta bude za námi.

11:36 Přicházejí ke mně spousty lidí a říkají: „Co bude dál? Tohle zbožňujeme! Ten malý tracker, který běžel na počítači? Na kdy plánujete další akci? Prostě se jí už nemůžeme dočkat.“ No, sledovali mě tam jen 53 hodin a já jsem už plavala roky. A tak žádná další impozantní cesta přes oceán nebude.

11:57 Ponaučení z toho je a bylo, že každý den v životě je impozantní a řeknu vám, že když jsem vystupovala z vody na pláž, stupínek po stupínku mnohokrát jsem si s velmi povýšeneckým egem nacvičovala, co na té pláži řeknu. Když si Bonnie myslela, že mi začalo otékat hrdlo, pozvala k nám na loď tým lékařů, aby řekli, kdy opravdu začnu mít potíže s dýcháním. Dalších 12, 24 hodin ve slané vodě, to celé -- prostě jsem si v jedné z mých halucinačních chvilek myslela, že slyším slovo tracheotomie. (Smích) Bonnie říkala doktorovi: „Nebojím se, že by jí došel dech. Jestli nebude schopna mluvit, až se dostane na břeh, bude nasraná.“ (Smích)

12:56 Ale je pravdou, že všechny ty proslovy, které jsem si jen tak nacvičovala kvůli motivaci při tréninku, se tomu nakonec nepodobaly. S tím zástupem lidí a mým týmem to byl velmi skutečný okamžik. Dokázali jsme to. Nebyla jsem to já. My jsme to dokázali. A nikdy na to nezapomeneme. Navždy se to stane naší součástí.

13:16 A ty tři věci, které jsem nepřipravená vyhrkla, když jsme tam dorazili, bylo za prvé: „Nikdy v životě se nevzdávejte.“ Žiju tím. Jaké že to bylo to dnešní Sokratovo rčení? Být znamená konat. Takže tu nestojím a neříkám: nikdy se nevzdávej. Já jsem se nevzdala a za těmi slovy stály činy.

13:37 Druhá věc byla: „Své sny si můžete plnit v jakémkoliv věku; nikdy není pozdě.“ To, co ještě nikdo nedokázal, v jakémkoliv věku a lhostejno jakého byl pohlaví, jsem ve čtyřiašedesáti dokázala já a ani na vteřinu nepochybuji, že teď prožívám nejlepší léta svého života. (Potlesk) Jo. Děkuji.

14:02 A ta třetí věc, kterou jsem na břehu řekla, byla: „Vypadá to jako nejizolovanější úsilí na světě a v mnoha ohledech tomu tak samozřejmě je, jinak ale, a v tom nejdůležitějším ohledu, je to týmová spolupráce a pokud si myslíte, že jsem drsňák, měli byste se seznámit s Bonnie.“ (Smích)

14:19 Bonnie, kde jsi? Kde jsi? To je Bonnie Stoll. (Potlesk) Moje kamarádka.

14:32 Citát Henryho Davida Thoreaua zní: „Když si splníte své sny, nejste bohatší o to, co dostanete, ale kým se stanete na cestě k jejich dosažení.“ Ano, stojím tu teď před vámi. Během tří měsíců od konce plavby už jsem seděla u Oprah a byla jsem v Oválné pracovně prezidenta Obamy. Dostala jsem pozvání promluvit na vážených shromážděních, jako je to vaše. Podepsala jsem smlouvu na nádhernou, velkou knihu. To vše je skvělé a já to nechci nijak snižovat. Jsem na to hrdá, ale je pravdou, že se tady hrdě nosím, protože já jsem ta odvážná a neohrožená, a budu taková, každý den až do posledních chvil svého života.

15:12 Děkuji pěkně a užijte si konferenci.

15:14 Děkuji. Děkuji. Děkuji. (Potlesk) Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Najděte si cestu! (Potlesk)